Pobyt v Maďarsku a výlet na rozhlednu a bobovou dráhu

Matija Bijelić, 7.A

Díky projektu Erasmus+ jsem se setkal s rodinou, která byla super, ochotná, vtipná a hravá. Hned co jsem přijel, se mě zeptali, jestli nemám hlad, a se stejnou péčí se o mě starali po celý týden. Užil jsem si s nimi spoustu legrace.

Ve čtvrtek jsem já a moji kamarádi jeli v Tokaji lanovkou na rozhlednu, kde jsme viděli jistou adrenalinovou atrakci, kde se s popruhy mohlo jet od hory k hoře po ocelovém laně. Moc jsme to chtěli vyzkoušet. Paní učitelky nás ale mají rády, a tak nám to zakázaly. J Odtud jsme se po kovových točitých schodech vysápali až na vrchol rozhledny, odkud byl krásný výhled na oklní krajinu. Ten nás pravděpodobně inspiroval, a tak nás napadlo vymyslet krátké rapové číslo, kde jsme vystupovali já, Sam, Nicol, Anya, Štěpka a také paní učitelka Ledvinová. Naší velkou skupinu jsme pojmenovali „TAK JO“.

Z rozhledny jsme zamířili do lanového parku, kde jsme byli jištěni popruhy a překonávali jsme spoustu překážek. I když to bylo někdy těžké, všichni jsme to nakonec zvládli. V tomto areálu byly ještě další atrakce. My jsme bohužel stihli už jenom jednu, což byly jakési pneumatiky, ve kterých se jelo po dráze z umělé trávy. Jízda sice byla krátká, ale i tak jsme si to moc užili!

Potom, když jsme trochu najedli, jsme vyrazili na bobovou dráhu. U nástupu jsme si pípli lístek, nasedli si ve dvou do jednoho bobu a vyrazili jsme. Cesta měla spoustu zatáček a hupů, kolikrát jsme si mysleli, že musíme vyjet mimo, ale zvládli jsme to. Chtěli jsme jet ještě jednou, ale to bychom nestihli nakoupit suvenýry v Tokaji.

Když jsme zastavili s autobusem, tak jsme dostali rozchod. Najedli jsme se, bavili jsme se spolu a tak dále. Já osobně jsem šel nakupovat suvenýry pro celou moji rodinu. Když jsme se vrátili do autobusu, byla tam veliká party a celkově to byl super kolektiv Maďarů, Španělů, Portugalců, Řeků a samozřejmě nás Čechů. Když jsme dorazili do Téglas, tak jsme se rozešli do rodin, dali jsme si večeři a šli jsme spát. Byl to super den.

Maďarský den v lanovém parku

 Štěpánka Ronešová, 8. A

Díky projektu Erasmus+ jsem společně se svými spolužáky a některými učiteli vycestovala na týden do Maďarska. Když jsem zjistila, že mě ve čtvrtek 28. 9. čeká návštěva lanového centra, ani trochu jsem se netěšila, protože už jsem tam jednou byla a vůbec mě to nebavilo. Nicméně, nedalo se nic dělat, a tak jsem spolu s ostatními vyrazila.

Nejprve jsme se rozdělili na dvě skupiny a oblékli se do postrojů (helem a lezeckých sedáků se speciálními karabinami a kladkou). Mít je na sobě byl zvláštní pocit, protože byly těžké a špatně se v nich chodilo.

První skupina šla o trochu dříve, a tak jsme měli čas se v klidu připravit. Nakonec na nás ale také došla řada. Nejdříve jsme se měli postavit k ocelovému lanu, které bylo nataženo mezi stromy asi ve výši mého pasu. Zkoušeli jsme si jak, jak správně připevnit karabiny a kladku, aby byl náš pohyb mezi stromy co nejbezpečnější.

První okruh byl hodně nízko nad zemí a byl jednoduchý, abychom si všechno vyzkoušeli. Druhý okruh už byl ale o hodně těžší. Jako první jsme museli vylézt po vysokém žebříku k první překážce, která zespoda vypadala jednoduše. Když jsem pak ale stála nahoře, dostala jsem trošku strach, protože překážky byly asi 7 metrů vysoko. Strach mě ale přešel, jakmile jsem přešla první překážku. Začalo mě to dokonce i bavit!

Nepamatuji si přesně, jaké překážky tam byly, ale všechny byly zábavné. Nejvíc mě bavily ty s kladkou, díky které jsme sjížděli po ocelovém laně. Nikdy nezapomenu na jednu, u které jsem si vážně myslela, že spadnu. Byly to takové dřevěné kruhové desky na provazech, a ty se strašně houpaly. Když jsem chtěla překročit z jednoho kruhu na druhý, tak ten první se vždycky zhoupnul dozadu a já myslela, že spadnu. Nakonec jsem to ale přeci jen nějak přešla jako všichni přede mnou. Nejvíc mě bavil konec celého okruhu, protože tam stála dlouhá, asi 7 metrů vysoká lanovka.  Na konci lana byly připevněné pneumatiky, abychom nenarazili do sloupu. Někteří se báli a raději slezli po žebříku dolů. Já jsem se ale těšila a bez váhání to zkusila. Bylo to super! Akorát náraz do pneumatik mohl být trochu mírnější a dráha delší.

I když se mi do toho centra moc nechtělo, nakonec to byla super zábava se spoustou zážitků.

Návštěva aquaparku

    Nicol Hanvaldová, žákyně 7. A, ZŠ a MŠ Klíč

            V sobotu 23. 9. jsem se svými spolužáky a paními učitelkami přijela do Maďarska. Na nádraží si nás vyzvedli učitelky z Maďarské školy a odvezli nás do našich nových rodin. Můj první den v rodině byl opravdu skvostný. Když si mě rodinka vyzvedla u školy ve městě Téglés, vydali jsme se do mého nového domova. Celou cestu do Hajdúhadná jsme všichni mlčeli. Po patnáctiminutové tiché cestě jsme dojeli konečně domu. Měli jsme malý útulný baráček s ohromně malebnou zahradou. Když jsem vylezla z auta, tak mě přivítal jejich mohutný pes Bödyo. Po sblížení s Bödym jsem vstoupila do mého samostatného pokoje. Ačkoliv bylo celkem pozdě, tak jsme si s rodinou sedli a navzájem jsme debatovali o tom, co máme rádi, co jíme atd. Po dlouhém rozhovoru jsem jim předala dárek, ze kterého měli velkou radost.

            V neděli jsme strávili společně s mou novou sestrou a s jejími kamarádkami. Provedli mě po okolí, ukázaly školu a tak. Většinu všedních dní jsme chodili normálně do školy. Výjimkou byla například středa 27. září, kdy jsme nejprve soutěžili v rámci sportovního dne, a pak jsme se vydali spolu s celým týmem Erasmu do aquaparku. Ten se nacházel v druhém největším městě Maďarska v Debrecenu. Když jsme vešli dovnitř, dostali jsme na ruku takové hodinky, které jsme nesměli ztratit, protože fungovaly jako klíče od skříněk.

Přestože jsme s holkami z Čech měly na začátku nesnáze s otevřením skříněk, tak jsme si celou návštěvu mega parádně užily. V aquaparku se nacházelo něco kolem 10 až 12 tobogánů, 2 větší vířivky a 2 menší vířivky, jeden bazén pro malé děti, plavecký bazén a různé vodotrysky... Nejvíce mě ohromila lezecká stěna, na kterou když někdo vylezl, tak zní mohl seskočit do vody. V průběhu dne nám paní učitelka Zuzka Ledvinová společně se španělským učitelem nabídli, jestli si s nimi nechceme házet s nafukovacím míčem. To bychom nebyly my děti z Česka, kdybychom se nepřipojily a neházeli si s tak báječnými učiteli. :) Užili jsme si to tam zkrátka všichni z plných sil. Myslím, že si každý odnesl hromadu skvělých vzpomínek.