Inkluze bez zbytečných bariér
Během studia speciální pedagogiky na vysoké škole nám bylo Finsko předkládáno jako dokonalý a výborně fungující vzor inkluze. Po mé osobní zkušenosti s tím musím souhlasit. Ve Finsku se to dělá jinak, finský školní systém je mnohem vyvinutější, žáci se speciálními vzdělávacími potřebami se radostně zapojují v kolektivu a učitelé s tím nemají téměř žádnou práci, protože jejich Inkluze je lepší.
Díky programu Erasmus+ jsem jako učitelka Aj a speciální pedagog mohla dva týdny sledovat konkrétní metody a postupy ve škole Hyttikallion v městečku Haapavesi na severu Finska. Po dobu mého studijního pobytu jsem bydlela v rodině pana ředitele Risto Klasila, jehož žena Sari je na téže škole asistentem pedagoga.
Jsem vděčná za 14 dní stínování u světových špiček. Účastnila jsem se výuky jako asistent, který prakticky pomáhal dětem s matematikou tím, že jsme hráli hry s manipulačními pomůckami, a používali podpůrný materiál od zalaminovaných kartiček po tablet se speciálním softwarem. Učitel angličtiny, který skutečně nerozumí jejich mateřskému jazyku, se osvědčil jako dobrá motivace pro spontánní konverzaci v angličtině jak mezi žáky, tak i učiteli. Nejvíc zkušeností jsem ulovila jako speciální pedagog. Například mne pozvali k vodní terapii pro žáky s pohybovými problémy. Jelikož škola začíná v 9, nebyl problém před výukou hodinu pracovat s žáky. Stačil nám jen jeden balón, vodní stříkačka a bederní podpora pro vozíčkáře. Toť vše! Hráli jsme hry, házeli balonem, a v naprosté radosti se čachtali. Mimo svalové terapie se děti scházejí i kuli psychické relaxaci a socializaci. Tamní učitelky mi prozradily, že děti měly brzy po začátku kurzu mnohem lepší náladu a lépe se jim dařilo i ve škole. Je tam dostatek pedagogů, asistentů i speciálních pedagogů. Jsem nadšená z reality, kde pokud žák několikrát napíše test se špatným hodnocením, okamžitě a přirozeně nastoupí speciální pedagog, který zjišťuje příčiny a pomáhá s nápravou. U nás máme sice něco jako intervence, ale tohle je stokrát efektivnější. Speciální pedagog, který se orientuje v problematice výukových obtíží a disponuje materiálem, je dle mého názoru nepostradatelným členem vzdělávacího týmu v každé škole, která se chce alespoň tvářit jako inkluzivní. V některých třídách mají svého speciálního pedagoga, který je jen pro ni, protože takovýto pracovník umí pracovat se všemi žáky – ať už s těmi, co mají nejrůznější problémy, tak i s mimořádně nadanými. Učitel druhého stupně je odborník na svůj předmět – například na angličtinu, ale i když si svědomitě přečte doporučení, které u nás dává PPP, nemá prakticky šanci opravdu maximalizovat individuální potenciál v celé třídě. Pokud bychom měli odborníka v každé třídě, kde bychom mohli být. Co se však dá okamžitě implementovat do naší školy i bez personální podpory je prosté nastavení mysli. Nevšimla jsem si, že by tam někdo řešil zda je tohle inkluzivní, zda se tohle může, nebo zda je konkrétní potřeba žáka legitimní. Prostě přemýšlím, co můžu pro konkrétního človíčka udělat, aby se ve škole cítil dobře a mohl se rozvíjet, bez ohledu na to zda jde o učitele, nebo jejich svěřence. Všechny specifické potřeby a speciální podpůrná opatření jsou tu vnímány jako naprosto normální, přirozené a nikdo se nad nimi nepozastavuje. Jak je možné, že se někdo v ČR vůbec zeptá, zda může dát někomu víc času na test, nebo okopírovat materiál, když nemá platné doporučení? Tohle mne upřímně fascinuje nejvíce. U nás to děláme tak, že žák má velký problém, je pozadu nebo se mu nedaří, tak se rodiče informují, aby se objednali do poradny. Po 3 měsících dostanou termín, projdou základním vyšetřením, po měsíci dojde škole doporučení, po dalším měsíci někdo vytvoří IVP, někdo si ho přečte a snad se jím někdo i řídí – potom teprve víme, že tento žák je speciální! Ve Finsku preventivně pracují tak, aby nikdo nebyl pozadu, aby se všichni mohli rozvíjet dle svých možností. Pokud něco nejde dle představ, nastoupí přirozeně něco jako náš Plán pedagogické podpory, samozřejmě jsou tu vždy reedukace, intervence a speciální metody. Nikoho ani nenapadne posílat dítě na vyšetření, jelikož to, že je například oficiálně dyslektik s ADD zdejším učitelům není k ničemu – pokud nejde o opravdu těžký případ. Nemají ani žádné oficiální diagnózy, nebo zbytečnou byrokracii. Moc se těším až to tak bude i u nás. Inkluze je neustálý proces, kdo chce, hledá řešení, kdo nechce hledá výmluvy. Toto jsou dvě zjevná klišé, přesto to tak vidím a cítím. Osobně mi projekt nalil dávku optimismu a těším se na další školní rok, kdy se jako škola zase o kousek posuneme, a přeji si, aby na konci byli šťastní učitelé i děti.